To jednou před více než rokem byl na FYKOSu úkol složit hymnus popisující vynález Langmuirovy sondy. S kamarádem jsme se do toho dali. Sice jsme vůbec nedodrželi útvar a dílko mi už teď přijde trošku zastaralé, ale není to podle mě kousek k zahození… Posuďte sami.
Daniel Slezák & Mike Havel: Vynález Langmuirovy sondy
Plazmu již dlouho lid znal,
teorii rozvíjel dál,
bez pokusů dál žít nechtěl,
jak na to však Langmuir věděl.
Všichni vědci velmi se snažili,
avšak výsledky bádání tu stále nebyly.
„Však vemte drát a k plazmě ho přibližujte,
a v něm velmi pomalu napětí zvyšujte.“
Nejdříve ionty k drátu se vydají,
přednost gentlemantsky elektrony jim dávají;
však jak napětí se zvyšuje,
žádný elektron už na přednost nedbaje
chce urvat si nejlepší flek.
Lidé však po zkoušce zjistili,
že nebohý drát spálili.
I lámal si Langmuir hlavu,
jak uniknout rozlícenému davu.
Už ho málem popravil,
když v tom Langmuir pravil:
„Vemte ten drát z wolframu,
molybdenu, či titanu.
Tím svého cíle dosáhnete
a plazmu tak ovládnete.“
Když se drát neroztavil,
tak to Langmuir oslavil,
protože v tom okamžiku
měl opravdu velkou kliku.
A tak po tom zběsilém lovu,
dostal Langmuir trofej – cenu Nobelovu.
Langmuirova sonda je jednou ze základních metod diagnostiky plazmy. Může mít podobu drátu nebo kovové koule, která je přiblížena nebo přímo vložena po jednom nebo více kusech do proudu horké plazmy. Elektrický potenciál je pak na ní pomalu měněn a měří se elektrický proud, který sondami prochází v důsledku reakce plazmy na rozdíl jejího potenciálu a potenciálu sondy. Ze závislosti proudu na potenciálu lze pak odvodit mnohé charakteristiky jako elektronovou hustotu a teplotu, což jsou jedny ze základních stavových veličin plazmy.
Irving Langmuir skutečně dostal Nobelovu cenu, ale nebylo to za fyziku. Dostal ji za chemii, konkrétně povrchovou. Do básně to však dobře pasovalo.
Extra-věda 