Co je věda?

„Věda“ je slovo, které často slýcháme ze všech možných zdrojů. Většina z nás tuší, co si pod tímto pojmem mají představit. Jeho definice a vše, co vědecká aktivita obnáší, však ve skutečnosti daleko přesahuje cokoli, co si většina lidí dokáže (v současném světě) představit. Dnes se budeme zabývat tématem obecné definice vědy a jaký to má vliv na náš život. Mnoho lidí má totiž o vědě mylné představy nebo i předsudky.

Takže… co je věda? Nebudeme se hned zabývat jí jako celkem, ale půjdeme od lesa. Jejím jádrem je určitá metodika a způsob myšlení za účelem poznávání. Metoda, kterou pro toto poznávání zvolíme, je velmi důležitá. Vědec, tj. člověk praktikující (nebo i aplikující) vědu, není jen člověk snažící se „poznat svět“. Světem můžeme myslet cokoli. Syrové poznávání se nazývá zkušenost, ale ještě nemusí jít o vědu.

Věda to je ve chvíli, kdy je aplikována tzv. vědecká metodika. Vědecká metodika spočívá v cyklícím se kruhu několika činností, jehož výsledkem je zlepšování vědeckého poznání. Těmito činnostmi jsou

1. Pozorování (Sběr dat z experimentu nebo i pouze z běžného života. V matematice jde o „hledání souvislostí“.)
2. Formulace problému (zjištění toho, co je vlastně nedostatečné na našem aktuálním chápání dat, „objevení záhad“)
3. Příprava hypotéz a předpověď (vytvoření teorie na vysvětlení těch „záhad“)
4. Experiment (…nebo také jakékoli jiné ověření těch hypotéz. Experiment produkuje data, čímž se dostáváme zpět na krok 1. V matematice jde o důkaz. Až když máme důkaz pro stávající hypotézy, můžeme je brát za platné a zkoumat dál. Pokud nebudeme provádět důkazy, může být naše práce zbytečná.)

Vždy nemusí práce začít od 1. kroku, ale pak je podmínkou aby ty předešlé udělal někdo jiný. Jinak řečeno: první vědec v historii musel začít 1. krokem, protože byl zvědavý a zvědavý bývá člověk o věcech, které pozoruje ve svém okolí. Také nedává smysl, abychom začínali hypotézou, pokud bychom neměli žádný problém vyvstávající z pozorování. Teoretičtí vědci často začínají obvykle až od kroku 3., kdy se snaží vysvětlit něco podivného, co pozorovali jiní třeba už dávno v historii.

Vědecká metodika ale ještě není všechno. Dalším specifikem vědy je objektivnost a ověřitelnost zjištěných poznatků spolu s přímou zkušeností.

Přistupme nyní k definici vědy:

Tedy… Věda je obor zahrnující institucionalizovanou nebo i soukromou aktivitu, při které jednotlivci či skupiny, profesionální či amatérské, nezávisle na účelu, formálnosti nebo rozměru zkoumání, užívají vědeckou metodiku ke zjišťování objektivních a ověřitelných (jinými slovy: co nejjistějších) poznatků, které mohou být využity k novým či lepším aplikacím a k chápání světa. Ten, jenž dělá vědu, zve se vědcem.

Pozastave se nad některými pojmy:

1. Formálností myslím způsob, kterým vědci prezentují své experimenty, pozorování a hypotézy. Formálním způsobem je používání zavedených systémů pro psaní vědeckých zpráv a dodržování ozkoušených postupů při vytváření hypotéz a interpretaci dat. Neformální je věda „domácká“, ale obvykle je brána za „pokus o vědu“ spíš než o normální metodickou činnost. Formální věda je brána za standard a je vskutku o něco účinnější a vědci se jí snaží co nejvíce blížit. Jde ale hlavně o čistotu práce.
2. Rozměr zkoumání je pro mě v této definici dosah (ne rozsah) problému, který zkoumáme. Člověk se nemusí zabývat věcmi nad nebem a pod zemí, aby byl vědcem. Vědeckou metodu někdy aplikujeme v běžném životě a ani o tom nevíme. Vědou je v podstatě jakákoli diagnostika čehokoli. Když vidím, že něco nefunguje (pozorování), formuluji, co je přesně špatně (formulace problému), vymyslím hypotézu o tom, jaktože to je špatně (příprava hypotéz a předpověď) a pak to ověřím (experiment). To, co diagnostiku odlišuje od normální vědy, je hlavně účel. Při diagnostice zjišťujeme, jestli je něco v nepořádku, abychom to napravili, při vědě objevujeme nové poznatky, abychom toho případně využili při naší další aktivitě.
3. Obor, vizte níže.

Pro běžné lidi je důležité rozeznávat pseudovědu a pavědu od vědy.

Pseudověda (pro níž je pavěda spíše hanlivým označením) je činnost, která se tváří jako věda, je vydávána jako věda, ale není to věda pro všelijaké důvody. Když chceme z vědy udělat pseudovědu, musíme z naší definice odebrat, že poznatky mají být ověřitelné a objektivní. Její hypotézy také obvykle nemají valné hodnoty, protože jsou vyvozené z domněnek, které nebyly zjištěny vědecky nebo nebyly ověřeny. Pseudověda je jako domeček z karet na jedné straně a normální věda je pevný cihlový dům na druhé straně. Většina vědců umí tento domeček z karet porazit, ale jen dobrý vědec umí porazit i cihlový dům skutečné vědy. Co je a co není pseudověda je ale už o individuálním názoru. Že je ale něco pseudověda ještě neznamená, že na to máme pohlížet skrz prsty. Vědci se někdy mohou zabývat pseudovědou pro zábavu a také nám pseudověda ukazuje, kde jsou nedostatky našeho vzdělávacího systému. Někdy ale může být pseudověda užitečná, protože má potenciál inspirovat při skutečné vědecké práci, ale inspirací to má taky končit.

Nevěda je věda nebo pseudověda vytvářená těmi, kteří teorie vědy nebo pseudovědy špatně pochopili nebo záměrně mýlí či baví ostatní a jdou tedy úplně špatným směrem (je to moje označení, ale může se uchytit :D).

Poznatky získané vědou (nebo také „vědeckou aktivitou“) se seskupují do tzv. teorií. Teorie není to samé, co hypotéza. Když provádíme výzkum, vytváříme při něm a stále zlepšujeme své hypotézy. V každé chvíli máme však nějaký stav poznatků, tj. „dokázaných hypotéz“, které jsou již ověřené a už je považujeme za pravdivé. Z těchto dokázaných hypotéz tak vytváříme konstrukt pro další práci – teorii, jakousi strukturu stávajících poznatků. Nezapomínejme však, že slovo „teorie“ je v dnešní době dvousmysl. Tím druhým smyslem bývá konstrukt složený z neprokázaných hypotéz, které jejich autor považuje za pravdivé, tedy jde o jakýsi „neprokázaný komplex hypotéz“. Člověk by měl rozlišovat mezi těmito významy. Když se například řekne „teorie relativity“ nebo „evoluční teorie“, nemyslí se tím už „teorie, která ještě čeká na dokázání“, ale prostě teorie jako komplex poznatků, které jsou již prokázané a vědci je berou za fakt. To slovo „teorie“ v jejich názvu jim zůstalo z minulosti, kdy ještě nešlo o prokázané hypotézy a lidé nesprávně říkali, že šlo „jen o teorie“.

Teorie se dále seskupují do množin, kterým říkáme nauky a které se i mohou vzájemně překrývat. Z nauky se stává obor, když ji spojujeme i s jejími příslušnými metodami a technikami, relativně stálými objekty zkoumání a pouze jí vlastní terminologií (tedy s její „praktickou stránkou“). Název oboru a podřízené nauky však bývá stejný, protože lidé lehko přecházejí mezi těmito pojmy nebo si jejich rozdíl ani neuvědomují. Většinou totiž mají na mysli obor, protože nauka je podkategorií. Jak jsme zmínili hned na začátku naší definice vědy, slovo „věda“ značí obor – spadají pod něj i jeho poznatky, i jeho metodika.

Snad by bylo dobré, abych ještě zmínil některé osobnosti teorie vědy a jejich pohledy na ní. Karl Raimund Popper např. věřil, že ve vědě se stále pouze přibližujeme k ve skutečnosti nedosažitelné pravdě a musíme se tedy soustředit ne na prokazování hypotéz, ale falzifikaci – prokázání neplatnosti hypotéz. Zase Thomas Samuel Kuhn nám připomíná, že nemůžeme vždy brát současné teorie za posvátné. Podle něj totiž souhrn podle současného myšlení prokázaných hypotéz, utváří jakési paradigma – myšlenkový model doby. Ke změně paradigmatu dochází ve chvíli, kdy se objevy (nové poznatky, podle Kuhna anomálie) příliš vymykají tomu stávajícímu, což vyvovává (někdy v té době považované za iracionální) zamýšlení se nad revizí současného. Pokud je tlak anomálií na staré paradigma příliš velký a dojde k jejímu vyčerpání při řešení nových problémů, přichází „posun v myšlení“ a věci tehdy brané za anomálie jsou nyní normou. Takovým příkladem změny paradigmatu je např. přesun od newtonovské fyziky k relativistické. Tyto dva přístupy k mechanice se nevylučují a za jistých podmínek z relativistické fyziky vychází ta newtonovská, ale hlavní je pro nás paradigma, tj. jak moc tyto přístupy v té které době připadaly lidem reálné a všichni víme, že zpočátku lidé relativitě „moc nedávali“.

Shrňme tedy vědu tímto obrázkem:

Vědeckých oborů je spousta, ale máme více způsobů pro to jak je třídit. Často je používáno rozdělení na vědy přírodní a vědy humanitní. Po chvilce kategorizace ale dojdeme k tomu, že jsou obory, které nelze lehko zařadit. Na Wikipedii je rozdělení velmi dobře provedeno, pojďme si ho ukázat na Vennově diagramu:

Nejsou zde samozřejmě všechny existující obory, ale pro představu to stačí. Fyzikální chemie se řadí do chemie a astrofyzika a kosmologie do fyziky. Dle mého názoru by bylo dobré přejmenovat „vědy o Zemi“ v zájmu exaktnosti na „vědy o světech“, protože Země nebude navždy jediným komplexním světem, který budeme zkoumat. Také by možná nebylo od věci přejmenovat „veterinární obory“ na obory lékařské a slovo „veterinární“ zapomenout, protože kdybychom někdy objevili mimozemskou planetu překypující biodiverzitou, mohlo by se zdát zbytečné stále dělit veterináře a lékaře, zvláště kdybychom se začali mezidruhově medicínsky vyšetřovat s nějakými rozumnými mimozemšťany. Na závěr něco k zamyšlení – jestli astronomie zkoumá, jak vypadá svět v měřítkách astronomických jednotek a parseků a vědy o Zemi zkoumají, jak svět vypadá v řádech metrů a kilometrů, existuje obor, který by zkoumal, jak vypadá svět v malém měřítku, nevýznamném pro geografii? Nemyslím mikroskopii. Myslím obor, který by zkoumal, jak se věci mají v řádech centimetrů až pár metrů – na úrovni lidské zkušenosti. Existuje jakási geografie o rozměru lidské zkušenosti? A jak se nazývá? Své názory můžete psát do komentářů.

Doufám, že tento článek Vám byl lepším přiblížením toho, co vlastně věda je a proč se s ní zabývat a přiblížil jsem Vám některá na první pohled zamotaná témata. Račte komentovat.