V minulém článku jsme vědu definovali, ale věda by k ničemu moc nebyla, pokud by si znalosti nechávala jen úzká skupina lidí nebo by si nedej bože všechny své poznatky nechával každý pro sebe. Navíc, když bude pracovat vědecky jen málo lidí, bude i málo lidí, kteří by byli způsobilí k tomu kontrolovat jejich práci. Podle mě neplatí, že víc hlav víc ví (správně se víc hlav průměruje), ale platí alespoň, že víc hlav může víc napadnout a proto musí být věda rozšířena do všech koutů světa a šířena mezi veškeré lidstvo, které má o ní zájem. Tak můžeme maximalizovat vědecký pokrok. (Samozřejmě není vědecký pokrok jediným potřebným pokrokem lidstva, ale dobré lidstvo se v něm nemusí omezovat.) Nyní se podíváme na to, jak probíhá věda v té celosvětové vesnici, které se říká „akademická obec“.
Věda je v dnešní době stále činnost lidská a v celosvětovém měřítku stále není svázána jednou celosvětovou institucí. Existují však lidé a skupiny, které jsou považovány za důležitejší než ostatní a těmi jsou akademici. Podle Wikipedie: „Akademická obec je souhrn všech akademických pracovníků a studentů dané vysoké školy (akademická obec vysoké školy) nebo dané fakulty (akademická obec fakulty). Toto společenství vychází z původního pojetí univerzity jako universitas magistrorum et scholarium (společenství učitelů a studentů)“. Na vysokých školách jsou lidé považováni za nejškolenejší v oboru a kde najdete často vzdělanějšího člověka než z vysoké školy… Akademická obec tedy celkem přirozeně přejala hlavní slovo ve vývoji vědy. To ovšem neznamená, že na ní mohou pracovat jen vysoké školy. Pokud však chcete dělat vědu, ať jste vysokoškolák nebo ne, měla by vaše práce projít kontrolou odborníka (obvykle uznávaného akademika), jen tehdy si vás všimne vědecký časopis (nebo také „žurnál“) a vaše práce se dostane do světa, pro který vědu děláte – předpokládáme totiž, že si nebudete nechávat vše pro sebe.
Jak začít
Již jsem řekl, že vědu může dělat každý, kdo má dostatečné vzdělání a přehled v oboru (o tom více jindy), ale není to tak úplně pravda. Je třeba, abyste také znali nějaké zásady psaní vědeckých prací. Ovšem musíte dodržovat pravopisnou normu a citační normu (část poslední verze citační normy je zde) a taky musíte psát řádně autory práce, z jakých škol pochází (pokud v rámci nějakých pracují) a také tzv. „abstracty“, což bývá úvod do práce, shrnující jaké jsou objevy nebo hypotézy v práci podrobně představené a pokud píšete např. česky, tohle bude jediná část dokumentu anglicky. Historicky se totiž angličtina stala linguou francou vědy. Má to smysl, protože kdyby vědci všech zemí psali každý svým jazykem, moc daleko bychom se nepohli. Samozřejmostí jsou správně psané citace a reference. Toto je však jen špička ledovce. Hlavní jádro Vaší tvorby musí spočívat v jednoznačné, jazykově správné a objektivní mluvě a v pokud možno co nejlepší prezentaci informací, ani ne tak pro zajímavost (nepopularizujeme, zkoumáme!), ale pro to, aby byla snadná kontrola. Jde však o něco, co může člověk vylepšovat celý život. A co je obsahem takové práce? Výsledky Vašeho výzkumu. Ve vědeckých pracích mohou být jak již ověřené poznatky, tak může jít o čisté hypotézy, když přijdete na novou teorii. Z našich čtyř kroků vědy v minulém článku se vědecké práce zabývají vším ať je to v jakémkoli z nich. Vždy však musí jít o prezentaci něčeho nového. Pokud tedy někdo vytvořil nějaké hypotézy v jedné vědecké práci, nebudeme psát znovu druhou práci říkající to samé. Pouze v případě, když přijdeme na daleko lepší reformulaci – na jazykovou, ale týkající se obsahu samotného, což usnadňuje kontrolu práce. V tom případě by pak měla být zkontrolována autorem reformulované práce nebo kýmkoli, kdo se vyzná v jeho teorii, aby bylo jisté že jde skutečně o reformulaci a případné vylepšení a ne jen o chybné pseudovylepšení.
Zveřejnění
Výzkum jste provedli. Práci jste napsali, co pak? Vaším cílem je, aby se Vaše poznatky dostaly do současného paradigmatu vědy nebo počaly vytvářet paradigma nové. To lze jen dostáním se do obecného povědomí. Vědecké povědomí a všeobecné vědecké poznání se stále vyvíjí, jak lidé na celém světě dělají výzkum – tradičním způsobem pro „aktualizaci“ všeobecného vědeckého poznání je uveřejňování prací ve vědeckých časopisech, jinak řečeno „žurnálech“. Těchto žurnálů je mnoho, často specializujících se na různé obory, jejich redakce je složená z odborníků a neprojde nic, co není zkontrolováno a shledáno smyslupným. Jakmile je Vaše práce shledána smyslupnou, začíná tzv. peer review [pír reviú] („recenze“, „posouzení“), což je proces, při kterém lidé z oboru nestranně a někdy i anonymně kontrolují Vaši práci a posuzují, jestli jste vše provedli správně. Často můžete také dostávat připomínky a podle nich můžete svou práci upravovat a dovést ji tak k dokonalosti. Je důležité si uvědomit, že v procesu peer review jste Vy a kontrolující odborníci sobě rovní a cílem by mělo být práci zlepšit, ne jen zamítnout (podle slova peer – „sobě rovný“). Proces bývá někdy kritizován, ale je velmi důležitý pro zachování úrovně vědy. Někdy se vědcům stává, že je jejich práce zamítnuta ve více žurnálech a až ten poslední jim práci uveřejní, přičemž se nakonec ukáže přelomovost toho, co měl zveřejnit už ten první žurnál. Uveřejněním se kruh uzavírá a Vaše práce může být zkontrolována širokou veřejností a její dopad se začne ukazovat, to je však už mimo Vaší kontrolu. (Richard Horton, autor britského lékařského žurnálu The Lancet říká, že je chybné domnívat se, že peer review je jakýsi posvátný postup – cosi, co zajistí, že věda bude nejobjektivnější studnicí Pravdy. Ve skutečnosti je v ní častý lidský faktor, často se mýlí, bývá nespravedlivý, urážlivý a zaujatý. Jde zatím o potřebnou činnost, ale stále je málo efektivní. Nejvíce se to může projevovat u „pacifistických prací“ postavených proti „mainstreamu“.)
Prezentace a internet
Vaším výstupem by měla být práce, písemná práce, ta se totiž nejlépe zpracovává a archivuje. Mnohdy však vědci své práce ještě k tomu prezentují prostřednictvím přednášek na konferencích a na školách. Výstupem těchto přednášek jsou takové ty poutavé, anglicky psané plakáty, které visí po chodbách každé vysoké školy, která dělá nějaký výzkum. Jsou i tací, co dělají peer review přednášek, ale na ten nelze spoléhat – v přednášce se neřekne vždy vše, co se dá papír.
Protože se internet stal velmi důležitým vědeckým médiem (web byl původně stvořen pro vědu), tak existují různé platformy zabývající se aktivně vědou. Nejdříve si řekněme, co to je e-print. To jsou všechny vědecké práce v elektronické podobě a dělí se na pre-printy a post-printy, kde pre-printy jsou práce, které neprošly kontrolou – takových za den vznikají stovky. Post-printy jsou ty, co kontrolou prošly a jsou připraveny k uveřejnění v žurnálu. Jedním z nejvýznamějších webů, na který přírodovědci často narazí, je arXiv.org (čti: „archiv“, protože to X je jakože chí z řecké abecedy). Jde o nejznámější archiv pre-printů z oborů přírodních věd, hlavně fyziky. Měsíčně na něj lidé přispějí z celého světa více než 4 tisíci prací. Z každého oboru se můžete podívat na poslední přidané práce za dnešní den a každý den tak vidět, jak se věda na celém světě živě vyvíjí. Zatím jsem neslyšel o archivu post-printů – ty se totiž rovnou proměňují v články v žurnálech.
Reakce
Potom, co svou práci zveřejníte, projde kontrolou a je vydána v odborném žurnálu, záleží jen na veřejnosti, jak dobře si Vašich objevů všimne. Někdy se reakce dostaví hned, někdy se nedostaví ani za Vašeho života. Mezi vědci může panovat různý vývoj názorů o Vaší práci, ale je třeba být shovívavý k veřejnosti. Zpravidla ale kvalitní vědecké práce nejsou zapomenuty, protože lidé z oboru často sledují, co nového vyšlo a o to víc, pokud je Váš výzkum někým financován, podporován, nebo jsou jeho výsledky až fanouškovsky očekávány, jako tomu bývá u spousty současné špičkové vědy. Jak vidíte, věda není nic tak dokonale organizovaného. Neexistuje žádný celosvětový standard a mezinárodní normalizační organizace jsou taky polovičaté stylem „obor sem, obor tam“, po kolena ještě ponořené v historii. Vše závisí na lidském faktoru a nemáme zatím žádné stroje nebo software, který by dynamicky pojímal vědecké poznání a který by byl středobodem všehomíra vědeckého. Pokud chcete být vědci a dělat něco nového a neotřelého, musíte na to být připraveni.
Zajímavosti
Někdy jsou mezi vědci zvláštní jedinci, kteří se ke svým objevům staví výjimečným způsobem. Mohl bych jmenovat třeba Grigorije Perelmana, geniálního ruského matematika, který v roce 2002 zveřejnil na arXivu svůj důkaz Poincarého domněnky, jednoho z největších matematických problémů. Za to měl dostat Fieldsovu medaili a milión amerických dolarů. Obě odměny však odmítl, protože nesouhlasí s všeobecnou matematickou komunitou. Jiný zajímavý případ je Bitcoin – revoluční elektronická měna, která pomalu získává na burze na ceně. Její autor (nebo autoři) zveřejnil na internetu dokument (v podstatě vědeckou práci) objasňující systém této měny spolu s open-source klientem pro připojení k němu. Co je zajímavé – autor je pod psudonymem Satoši Nakamoto (netrhejte si vlasy, jsem zastánce českého přepisu japonštiny), asi kvůli povaze svého projektu a úplně se odmlčel z internetu. Je přirozené, že se již spousta lidí pokoušela přijít na to, kým je. Například Theodor Nelson, pionýr informačních technologií, autor pojmu „hypertext“, teoretizoval, že Satoši je ve skutečnosti japonský matematik Šiniči Močizuki, který však tyto úvahy popřel.
Na závěr bych přidal 1. Clarkův zákon: „When a distinguished but elderly scientist states that something is possible, he is almost certainly right. When he states that something is impossible, he is very probably wrong.“ (angl.: „Když uznávaný ale starý vědec řekne, že je něco možné, má téměř jistě pravdu. Když řekne, že je něco nemožné, velmi pravděpodobně se mýlí.“)
Extra-věda 