Studijní latina

Být studentem někdy není snadné, a i když chodíme do školy roky, může nám trvat ještě déle, než se zorientujeme v cestách vysokoškolského studia. V tomto přehledu se pokusím všechna ta cizí slova objasnit. (Budu ho možná ještě v průběhu času doplňovat.)

boloňský systém (též b. proces, en.: Bologna Process) – Současná struktura vysokoškolského studia, na které se na počátku v roce 1999 dohodlo 30 evropských států včetně ČR. Rozděluje studium mj. na 3 cykly (ve školách zvané též studijní programy): bakalářský, magisterský a doktorský (seřazeno tak, jak se mají postupně studovat). Na konci každého je možno získat nějaký titul. Myslím si, že standardně nemůže člověk přeskakovat tyto programy tak, že by třeba bojoval o doktorský titul dřív, než má titul bakalářský. Také tento sytém zavádí do praxe kreditový systém (ECTS) a člověk může po ukončení každého z cyklů studium přerušit a spokojit se s dosaženým titulem nebo pokračovat dál.

kreditový systém – Student v průběhu studijního programu získává od školy body, které jsou mu připisovány po každém splněném předmětu (splnění předmětů si podle sebe posuzují vyučující, může se skládat z tzv. zkoušky, zápočtu nebo obojího (vizte níže)). Je předem stanoveno, kolik kreditů lze za jaký předmět získat a často předměty klíčové, povinné či prostě náročné jsou za více kreditů než předměty jednoduché či do studia zavedené jen z formálních důvodů. Tento systém umožňuje jednoduchou kontrolu výkonu studenta, protože mnohé školy mají nastavené limity na to, s kolika kredity může člověk pokračovat do dalšího úseku studia (akademického roku nebo pololetí (tzv. semestru))

semestr – ano, není to nic víc než jen chytrácké slovo pro pololetí. Zatímco na ZŠ, SŠ se obvykle říká „první“ a „druhé“ pololetí, na VŠ je zvykem říkat „zimní“ a „letní“ semestr. Rozsah předmětů na VŠ je koncipován zpravidla na délku jednoho semestru. Mnohem širší oblasti (jako třeba na mnoha školách matematika) jsou pak rozsekány do více semestrů a podle toho pak značeny římskými číslicemi (třeba Matematika I, Matematika IV apod.).

předmět – jako předmět na ZŠ/SŠ ale s tím rozdílem, že nikdy to není tak v týdnu pravidelné jako tam, a navíc si člověk často předměty vybírá sám podle vlastního uvážení a stavu svého studia (kolik mu toho ještě chybí nebo toho předtím nezvládl). Bývají děleny na povinné (Člověk je všechny musí udělat, pokud ho mají připustit k závěrečným zkouškám studijního programu – např. předmět Matematická analýza bude mezi povinnými předměty bakalářského studia oboru Obecné matematiky (to by bylo smutné, kdyby nebyla)), povinně volitelné (student si musí vybrat z jejich nabídky a splnit je v určitém rozsahu, např. dát z nich dohromady určitý počet kreditů) a volitelné (student si je vybírá podle svého uvážení, často si je může vybírat napříč fakultami z jedné vysoké školy a formálně do studia přidávají pouze další kredity, přičemž některé školy mohou mít omezené maximální podíly za volitelné předměty).

Hodiny předmětů na vysoké škole se dělí hlavně na přednášky (kde je hlavně výklad) a cvičení (kde se dobírají detaily a cvičí se již probrané). Nemusí to být nutně oboje, např. tělocvik bývá v rozvrhu zanesen jen jako cvičení. Často přednášející má na starosti zkoušení a může mít po ruce mnoho cvičících, kteří vedou cvičení a obvykle se spíše starají o zápočty (viz níže).

Často nebývají omezení na to, v jakých semestrech člověk jaké předměty udělá. To, co se v nich ale učí, může na sebe navazovat, a proto existují na mnohých školách doporučené studijní plány.

zápočet – vedle zkoušky (ta je v zásadě tím, jak si jí představujete – může být ústní či písemná, bývá náročnější, a tradičním obdobím, kdy jsou zkoušky vypisovány jsou měsíce na konci každého semestru (třeba leden a červen)) je zápočet další možnou podobou potřebného prověření studenta ke splnění jím zapsaného předmětu. Právě vyučující (cvičící) si často stanovuje své požadavky na zápočet – může jít podle charakteru předmětu o úspěšné napsání testů, vypracování prezentací, terénní praxe, plávání několika bazénů na čas, nebo jen dostatečná účast – to je různé.

kvalifikační práce (en.: thesis) – písemné práce či projekty, které student musí vypracovat a obhájit spolu se složením závěrečných zkoušek k danému oboru, aby úspěšně absolvoval studijní program a získal titul. Např. na uměleckých oborech jsou často práce složené z teoretické části (vypracování pojednání o daném tématu) a praktické části, kterou může být samostatné vytvoření nějakého díla.

klauzury, klauzurní práce – většinou na právech a uměleckých fakultách jde o semestrální práce, k nimž mohou být skládány ještě i nějaké zkoušky – něco jako malé průběžné závěrečky.

bakalářský studijní program (bakalářské studium, anglicky je tato úroveň vzdělání undergraduate education) – obvykle 3 roky dlouhý, zakončený tzv. státní závěrečnou zkouškou (státnice, SZZ). Student vypracovává bakalářskou práci a po tu dobu je bakalant. Získaným titulem je bakalář (Bc., en.: Bachelor degree) nebo bakalář umění (BcA., Bachelor of Arts).

Vše po bakaláři je postgraduální studium.

magisterský studijní program – obvykle další 2 roky dlouhý. Jeho zkoušce se taky říká státní závěrečná a tituly jsou (nejen) magistr (Mgr., en.: master’s degree) nebo na technických oborech inženýr (Ing.). Student vypracovává diplomovou práci a po tu dobu je diplomant.

rigorózní zkouška (rigorózum) a k ní rigorózní práce – ty zase skládá student jako zakončení magisterského programu v některých oborech, jako jsou lékařství nebo veterinářství. Jinak ji též mohou navíc absolvovat už hotoví magistři např. z práv (potom jsou JUDr.), farmacie (PharmDr.,), či přírodních věd (RNDr.). S rigorózem lidi mají tzv. malý doktorát. Není ničím tak zvláštní kromě své náročnosti a práce navíc.

Velký doktorát je výsledkem doktorského studia (dříve též aspiratura/aspirantura), které může trvat ještě další 4 roky. Lidé, kteří ho absolvovali, zvou se doktoři. Jejich titulem je PhD. (zkracováno při oslovování na doktor (Dr.) a nemělo by se zaměňovat s malými doktoráty výše, u kterých se píše „r.“ na konci). Jde o nejvyšší, čistě studiem dosažitelný titul. Jeho další podoby jsou D.Phil u filosofie či PhD (bez tečky) v ostatních zemích. Vypracovávaná práce je disertační nebo též doktorská práce a zkouška je doktorská nebo též doktorandská.

Další zvláštní tituly

Doc., docent, nositel má docenturu, pro získání musí podstoupit habilitaci (habilitační řízení), píše habilitační práci a předvede habilitační přednášku. Jmenován rektorem fakulty. Je posuzována jeho pedagogická způsobilost, vědecká a pedagogická praxe a další zásluhy.

Prof., profesor, nositel má profesuru, pro získání musí podstoupit řízení ke jmenování profesorem. Musí mít za sebou již docenturu a také předvede profesorskou přednášku. K získání profesury jsou posuzovány všechny jeho zásluhy spolu s jeho koncepcí výuky (spolu s docenturou jde totiž o vědecko-pedagogický titul). Jmenován je prezidentem republiky.

Tituly Kandidát věd (CSc.) a doktor věd (DrSc.) se již neudělují. Kandidát věd musel podstoupit kandidaturu a psát kandidátskou práci. CSc. (po sovětském vzoru) je v zásadě dnes nahrazen titulem PhD. (po anglosaském vzoru).

dr. h. c., doctor honoris causa je čestný titul za zásluhy, udělovaný nějakou institucí bez předchozího studia či zkoušek. Někteří lidé tak mohou obdržet mnoho čestných doktorátů i mezinárodně. Např. Václav Havel jich měl 46, ale rekord drží Theodore Hesburgh se 150 čestnými doktoráty.

Závěr

Doufám, že Vám tento přehled alespoň trochu pomohl se zorientovat. Se všemi těmito pojmy jsem se dlouho setkával už odjakživa a vadilo mi, že není žádné místo, kde je vše přehledně shrnuté. Pokud naleznete nějaké chyby nebo máte další připomínky, neváhejte dolů napsat.

Na tohle už mi nezbyly síly. Možná to ještě někdy dodělám. Zatím Vám mohu doporučit tento článek z enwiki, ve kterém můžete snadno dohledat anglické ekvivalenty všech našich titulů, a k němu tento slovníček dalších životně důležitých akademických pojmů na hyperstudent.cz.