Volební dilema

Vždy, když přicházejí politické volby, tak ať jsou to volby kterékoli, stále nanovo řeším otázku: mám volit, co je mi nejvíce sympatické, nebo mám volit z toho, co má šanci se dostat k moci podle předvolebního odhadu? Věřím, že tato otázka má jednoznačnou odpověď, pokud naleznu i jednoznačný systém priorit. Pojďte si tohle rozhodnout se mnou.

Máme tu volby do poslanecké sněmovny 2017 (článek: jak přesně fungují). Všichni jako obvykle váží své favority na poslední chvíli a každý přistupuje ke zmíněnému problému různě. Někteří jsou zarytými voliči vybraných stran nebo kandidátů, ať jde o notoricky známé nebo zcela nové strany či jedince. Jiní zase věří na „princip vyhozeného hlasu“ a vybírají jen z toho, co předvolební preference nabízejí jako možné skutečné uchazeče o mandáty, kteří projdou 5% hranicí a dalšími nástrahami, protože věří, že dát hlas nějakému tichému hlásku je ekvivalentní k neúčasti při volbách. (Tzn. věří ve vybírání menšího zla.) A to je právě zajímavá myšlenka, pro kterou bych rád slyšel přesnější důkaz. Tento problém se zdaleka nemusí jen aplikovat na politické volby, ale na jakékoli hlasování ve firmách, v rodině, v partě a kdo ví kde.

Z hlediska politologické teorie volebních systémů, všechny používané politické volby i volby v jiných oborech často matematicky nesplňují tzv. FBC – Favorite Betrayal Criterion (Kritérium zrady oblíbeného), tj. že není zajištěno, že volič zajistí nejoptimálnější výsledek tím, že bude volit své oblíbence, ale naopak může do určité míry optimalizovat výsledek volbou někoho jiného (v našem případě často někoho, kdo má šanci na úspěch). Navíc nesplňuje ani Independence of clones criterion (Kritérium nezávislosti kopií), tzn. může se stát, že každý kandidát je ohrožen tím, že se objeví nějaký další velmi podobný kandidát, který mu odsaje část hlasů a tak nevyhraje ani jeden. (Např. čím více vzniká malých hnutí s podobným programem, tím hůře se jim všem povede a o to větší náskok pak nějaké vybrané musí mít.)

Těžce toto například mohou pociťovat Američané ve svých prezidentských volbách, ve kterých lidé v jednotlivých státech volí většinovým systémem nejdříve reprezentanty do federálního sboru volitelů a až ti volí poměrově prezidenta. Jakákoli třetí strana jiná než Demokraté nebo Republikáni se tak těžko dostává ke slovu, protože velmi pravděpodobně nebude schopna obsadit první místo ve volbách do sboru. Sami volitelé pak patří do již zavedených stran a tím pádem ani jiný než Demokratický nebo Republikánský prezident se nedostane ke slovu a pokud vím, žádný prezident nějaké třetí strany u moci nikdy v moderní historii nebyl. Miliony lidí jsou tak uvrženy do toho, že jejich případný mnohem ideálnější favorit nemá vůbec šanci. Tento zajímavý obrázek ukazuje, jak s postupem času téměř zcela zmizela pluralita v dolní komoře kongresu Spojených států a vyváženější volby jsou pro mnoho lidí jen vzdálenou představou. Nejsem si jist, jestli zdánlivá stabilita moci v tak velké zemi je to jediné, co tento systém přinesl. Ale zpět k naší zemi, kde je vývoj dynamičtější… (například dvoukolový systém přímých voleb prezidenta u nás sice hypoteticky způsobuje FBC, ale nezávislost klonů zmírňuje, protože v obou kolech volí ti samí občané a v druhém mají také šanci přemístit hlasy k jim bližšímu kandidátovi ze dvou, které byly původně rozprostřeny mezi několik např. podobně dobrých v kole prvním)

Tento problém nemusí řešit ti, jejichž dlouhodobý favorit je zároveň někdo, kdo se k moci dostane téměř vždy (v tomto jsou dlouhodobě známí např. voliči Komunistické strany, ale existují i jiné stabilní voličské základny). Také nechám na Vás, zda považujete za důležitější volit konkrétní jedince ve straně (tj. kroužkovat jména) či prostě stranu bez konkrétních preferencí. Záleží totiž na tom, jak strana funguje a v některých případech (na základě toho, co jsem naposlouchal a načetl) ve stranách občas neexistuje žádná vnitrostranická diskuze a tak, i když by se někdo dostal k vyšší funkci na základě Vaší volby, stále by to nebylo zárukou ničeho, protože se pustil pouze do kariérní jámy lvové. I v rámci stran se ale můžeme bavit o tom, jací představitelé mají šanci se dostat do užšího výběru a jací budou podřízeni rozmarům chvostu systému a tak i na ně se v menším měřítku dá aplikovat má původní otázka: volit, co je sympatické vždy, nebo volit vypočítavě z toho, co má šanci se „tam“ dostat?

Nepříjde mi tedy správně v tomto systému bez jakýchkoli pochybností nekriticky říkat „volím dobro!“, protože možná že volební systém tak, jak je nastaven, spíše více připomíná hru, než seriózní realizaci vůle lidí, a pak „volím nejmenší zlo“ může třeba ve výsledku prospět mnohem více, než to dobro, protože prostě převod hlasu na mandát nemusí být optimální. Není to jen o kvalitě voličů a kandidátů, ale také hodně o systému, který je mezi nimi, a který často málo lidé adresují. Ale tím bychom teď odbíhali od tématu. Teď řešíme, jaká je vlastně moc jednoho hlasu něco změnit podle toho, jaké priority budu upřednostňovat.

Osobně často narážím na tento problém v komunálních volbách, ve kterých kandidují lidé, kteří znám. Naštěstí to je v tomto případě i jakási záruka kvalit daného kandidáta, na druhou stranu se ale vždy ptám: „jak daleko tito lidé jsou od toho, aby je znali i ostatní voliči?“ nebo „co když můj hlas bude mít větší váhu, pokud se přidám k nějakému trendu a budu spíš volit známější osobnost?“ Dost často totiž mám pocit, že se k funkci nedostanou, a nakonec to tak dopadá. Proberme tedy teď problém přesněji, abychom se přiblížili k rozhodnutí.

Prvně je důležité vůbec přesně formulovat otázku a popsat svou nejistotu. Již několikrát jsem zde vypsal uspokojivou formulaci: volit, co je sympatické vždy, nebo volit vypočítavě z toho, co má šanci se „tam“ dostat? Rozeberme si přesně, co jednotlivé části otázky znamenají.

• „Volit vždy, co je mi sympatické“ značí odevzdanost používanému volebnímu systému a důvěru v to, že má volba bude ve výsledcích adekvátně reflektována, že co volím, je správné, bez ohledu na to, jakou to má šanci na úspěch.
• „Dostat se tam“ znamená projít kvótami nastavenými v daném volebním systému na to, aby to, co volím, dostalo nějaké mandáty. Mohu samozřejmě být i náročný volič a ne si přát pro svého favorita jen jeden mandát ale rovnou značnou část všech mandátů nebo třeba ústavní většinu.
• „Má šanci“ je ta nejošemetnější část této otázky. Tuto pravděpodobnost, že to, co volím, dostane to, co si přeji (např. vybraný počet mandátů nebo vůbec nějaký) je možno určit různými způsoby a přitom dojít k různým odpovědím. Mnozí lidé sázejí na vlastní odhad, pocit z daného kandidáta, který závisí na rozsahu jeho kampaně, názorech ostatních lidí, vlastních preferencích, a je často omylný a značně omezený. Je zde taky velmi zásadní problém předvolebních průzkumů. U nás (2017) můžete často slyšet pro tento účel o soukromých agenturách Stem, STEM/MARK, CVVM, Median, Kantar TNS, Focus, Médea Research a SANEP. Krom toho, že někdy mohou být tyto průzkumy záměrně fixlované (pokud je například zafinancuje někdo s politikou spojený), tak i když nejsou, stále jsou zde prostě velké obtíže s tím vytvořit přesný model, a jen málokdo ho má. Říkává se, že předvolebním průzkumům se nedá věřit, nechám na Vás toto posoudit a přidám pár článků k zamyšlení: [1], [2], pro něco o volební účasti: [3] a asi nejpoučnější článek k problému průzkumů: [4].

I přes tyto překážky lze však často usuzovat, že ty strany, které si alespoň někde ve státě zajistí dostatečně rozsáhlou kampaň, se dají uvažovat jako pravděpodobní kandidáti na to, dostat se alespoň k jednomu mandátu. (Samozřejmě je třeba mít v případě třeba poslanecké sněmovny i na paměti jistou zatíženost volebního systému na velké strany způsobenou používáním d’Hondtovy metody.)

Pojďme teď jako při každém kvalitním dilematu použít – já tomu říkám – „paralelní argumentace“ – sepíšeme si ke každému řešení vedle sebe (no bohužel tady pod sebe, protože by tabulka s dvěma sloupci byla méně přehledná) výhody, nevýhody a ostatní poznámky a pak je budeme postupně vyřazovat. Připomínám, že tento spor se musí takto řešit jen pokud u toho, koho volíte, zároveň nemusí být vůbec jisté, že se k moci dostane třeba i jen zlomkem.

První řešení: volit to, co je mi sympatické, bez ohledu na šance

1. Může to podpořit a vyjádřit můj dojem, že jsem vždy se svým favoritem, ať se stane cokoli – hájím svou pravdu. Odpovídám tak skutečně na ideální otázku: „Koho chci, aby mě zastupoval?“ v této reprezentativní demokracii.
2. Mohu se snažit podpořit minoritní volbu proto, aby se už konečně dostala do dalšího kola v rámci nějakého dlouhodobějšího budování volební základny.
3. Pokud mám pocit, že volbami se nic nezmění, volit podle svých sympatií může být kromě iracionální volby na truc poslední možností před rezignací na to chodit k volbám vůbec.
4. Také se můžeme takto pokoušet zachránit kandidáta, který v minulých obdobích dostal na frak a vůbec se zhoršila jeho pozice.
5. Kdybych volil menší zlo, tak nepodpoření svého favorita by mu zhoršilo pozici do budoucna.

Druhé řešení: volit jen z toho, co má šanci na úkor ideálu

1. Nemusím být přesvědčen o svobodě své volby a tak tím naplňuji taktiku proti kandidátům, o kterých jsem si též jistý, že je skutečně u moci nechci. „Taktizuji.“ Záměrnou volbou menšího zla ubírám body tomu nejhoršímu výrazněji, než kdybych volil někde pod čarou podle svého přesvědčení.
2. Mohu se ale také snažit volit menší zlo protože mám dojem, že jen to má význam a není z čeho vybírat, i když chci mít u voleb přece jen účast, ale neuvažuji nad dopady na ostatní kandidáty.
3. Můžu mít pocit, že tím, že se budu pohybovat v oblasti velkých kandidátů, přispěju ke změně stavu věcí (resp. k moci těch, kteří něco budou zlepšovat) rychleji, než kdybych jen podpořil pomalý růst favorita či favorita, který oproti minulým dobám upadl.
4. Mohu volit většinového favorita, abych si neprošel pocitem prohry či zklamání. A také abych byl třeba za jedno se svými blízkými, protože oni volí stejně. Často oni mohli být právě zdrojem mého přesvědčení (toto však může platit i v prvním řešení).

+ k oběma řešením se dá připsat, že není možno odhadnout, jak velký význam má taktizování, protože na to má vliv i jak velká část ostatních voličů také taktizuje. Při různých volbách a v různých zemích to mohou být značně odlišné podíly.

Stanovení priorit

Nyní, abychom došli k rozhodnutí, musíme si zformulovat priority-hodnoty-cíle v nějakém žebříčku, který nám bude sloužit k vyřazování argumentů pro jednotlivá řešení. Pokud se se mnou na tomto žebříčku neshodnete, zákonitě dojdeme k jinému výsledku rozhodnutí. Může to být v prvním nástřelu:

1. Chci volit na základě vlastního rozumu a tolerovat výsledek, ať bude jakýkoli. Za důvody pro danou volbu si budu stát, ať budou jakékoli.
2. Chci zamezit, pokud je to akutní, aby se k moci dostal kandidát, který bude stav velmi rychle zhoršovat nebo se v posledním volebním období velmi špatně osvědčil. (Pokud ale nejsou pluralita nebo menší favoriti v ohrožení.) („umírnění zla“)
3. Nechci volit kandidáta, který je značně odlišný od mých principů programově nebo se ukázal, že svůj program není vůbec schopen naplňovat a místo toho se orientuje na to, aby byl s každým za dobře.
4. Chci co nejrychleji přispět k obsazení kandidáty, kteří mohou přispět k stavu věcí podle mých představ. („podpora dobra“)
5. Nakonec ale nechci, aby se konečné obsazení stále více přibližovalo k tomu, aby se v něm dalo volit jen menší zlo. (Je totiž pravda, že neustálé volení menšího zla také vede k tomu, že do budoucna je zase o něco více na výběr jen z toho menšího zla. Malí kandidáti mohou též někdy potřebovat podporu.)

Rozhodnutí

Když to vezmu kolem a kolem, docházím docela rychle k nějakému plánu, protože mezi oběma řešeními nejsou žádná pozorování která by se vyloženě navzájem třela a tak je rychle můžu zpracovat pomocí určených priorit. Když použiji jeden z nejjednodušších postupů, že nejdříve zajistím splnění jedné priority, pak až té další a tak dále, mohu sestavit postup volby. V následujícím seznamu tedy najdete protichůdné závěry, proto jej čtěte jako algoritmus od prvního po poslední bod (blok programu), a to, co je uspokojeno dřív, bude přijato jako rozhodnutí:

1. Splnění první priority může být zajištěno oběma řešeními. Je jen třeba se vždy pro danou volbu o politiku zajímat, abych nebyl řízen okolím nebo volební kampaní (volební kampaně by pro člověka měly správně mít malý význam, protože relevantní informace si musí zjistit sám). Pokud jsem se nestihl dostatečně zamyslet, i hrubá volba v souladu s dalšími prioritami stačí, protože je zde třeba ještě započítat to, že i když se ten, koho si přeji, dostane k moci, bude muset dělat kompromisy s ostatními, nebo se u něj najde nečekaná korupce.
2. Umírňovat zlo je sice důležité, ale v našem volebním systému to je možné bohužel pomocí taktizování, tj. obecně ne vždy dáváním hlasu svému favoritovi. Jsou tu ale i další důvody pro plnění prvního řešení. Druhé řešení tedy zvolím jen ve chvíli, kdy můj favorit nemá šanci na to se dostat k mandátu a zároveň je politická situace vyhrocená, tj. jsou tu kandidáti v nějakém smyslu silní a nebezpeční (samozřejmě na základě poučeného odhadu). Pokud však politický systém dospěl do stavu, kdy se nedá z ničeho než menšího zla vybírat (v takovém případě se často ti u vlády střídají ve své škodlivosti) a všechny třetí strany jsou utlačeny, racionální volba je velmi obtížná a tak: volit menšího kandidáta bez šance s tím, že to budu propagovat by byla nejlepší alternativa. Mimovolební a přímé metody zlepšování demokracie jsou v tu chvíli nutné. Každý hlas je zaznamenán pro příště a může fungovat i jako motivace pro kandidáta.
3. Pokud existuje řada kandidátů, která má šanci se dostat k mandátům a neplatí kritická situace výše, přichází ke slovu studium programů a historií jednotlivých kandidátů. Vypracuji si tak přehled o tom, které bych ve funkci nejvíce toleroval, čímž mohu postoupit k dalším bodům tohoto algoritmu.
4. Pokud se můj oblíbený kandidát pohybuje blízko u hranice pro získání mandátu nebo se už naposledy přes ní mírně dostal, určitě ho podpořím.
5. Pokud je můj oblíbený kandidát hluboko pod hranicí (a z výše připomínám – pokud je klidná situace), podpořím ho, pokud vytváří nějakou kampaň a komunikuje s veřejností, protože pak má šanci, že do budoucna své postavení zlepší.
6. V opačném případě ho podpořím jen občas na zkoušku, ale většinu voleb se budu držet spíše těch silnějších ale stále tolerovaných kandidátů (pro mě to pak může být 2. nejlepší v hodnocení z 3. bodu, pokud není umístěn ve svých šancích ještě níže apod.). Ona totiž i podpora něčeho, s čím úplně přesně nesouhlasím, může dláždit cestu lepším podmínkám podle mých představ též i když ne přímo. Ale stále připomínám – vítězství ve volbách stále nezaručuje do budoucna dobré osvědčení.

A možná že tohle už je nejlepší postup pro současný zavedený politický systém. Další cesty jsou vstoupit do politiky sám a měnit ho zevnitř, iniciovat revoluci v rámci systému či změnu systému zvnějšku („zdola“) anebo přispívat k vzdělání společnosti o tom, jak správně volit.

Rozhodně si nemyslím, že politická řešení jsou nejúčinnější cesta, jak zlepšovat věci kolem, ale zajímat se o tyto věci vede často i k iniciativě v oblastech, ve kterých akce skutečně účinná je. Vědomě chodit k volbám nutí člověka se alespoň trochu zajímat o veřejné dění… a nezapomínejte na volby do senátu! 🙂 (Bohužel nemají tu samou mediální pozornost.) Nemyslím si ale, že kdo k volbám nechodí, tak nemá právo si stěžovat, jako někteří říkají (protože ti jsou ve svém okolí možná často vystaveni jen nekonstruktivnímu stěžování); právě protože vždy jsou tu možné pochybnosti o dokonalosti volebního systému samotného, a taky protože způsoby, jak měnit věci kolem nás, jsou už mnohem širší, než tomu bylo dříve. A když si na stav věcí stěžuje student, je to přece jen jiné, než když si na ně stěžuje uznávaná autorita – bez ohledu na to, kdo z nich jde k volbám. Stěžování je drahocenné, protože někdy může fungovat jako inspirace.

Problém, jestli vůbec k volbám chodit, by zasloužil vlastní článke(ky), o tom někdy jindy.