U slov z následujícího seznamu jsem zaznamenal, že je občas většina z nás do určité míry zaměňuje, když chce vyjádřit některé mezi běžnými lidmi špatně přijímané společenské struktury vznikající v různých zeměpisných i dějinných mezích. V historickém kontextu je časté například zaměňování pojmu „diktatura“ a „totalita“. Některým zase nahání hrůzu mluvit o moci, kterou mají „korporace“, i když už nedokáží vysvětlit jasně, jak se liší od „koncernů“… Definice, které jsem v následujícím shromáždil, nejsou nic originálního samy o sobě ‒ význam spočívá především ve shrnutí rozdílů mezi věcmi, u nichž může (ne)úmyslné zaměňování názvů vést k demagogii nebo až k politické manipulaci voličů, a která se neslučuje s kritickým myšlením…
…často totiž nejsou přesné definice slov tak děsivé, jak by si mluvčí, který jich nadužívá, přál. Mou motivací k napsání tohoto článku také vystihuje tento skvěle napsaný knižní úryvek, který doporučuji přečíst na závěr.
Korporace ‒ od lat. corpus (tělo); sdružení obvykle více osob, které se považuje (i v právu) za jednu právnickou osobu, a má obvykle vytyčený cíl činnosti. Se svým založením nabývá řadu práv, které mají běžné právnické osoby (např. placení daní, zaměstnávání zaměstnanců…), i když nemá například volební právo. Ne vždy musí jít o obchodní nebo dokonce akciovou společnost. Může jít i o tak nevinné organizace, jako jsou bytová družstva. Prakticky není existence korporace omezená např. smrtí svých zakladatelů, v čemž vždy spočíval jejich velký historický význam.
Koncern ‒ častokrát může člověk slyšet při různé kritice praktikované medicíny o zlých „farmaceutických koncernech“, které prý vydírají lékaře a pacientům prodlužují nemoci. Slovo koncern tím bohužel získává negativní podtext. Každopádně ne vždy jsou velké nadnárodní společnosti, které vyrábějí léky, koncerny. Příkladem koncernu je také například Volkswagen group, pod který spadá Volkswagen, Škoda, Porsche nebo třeba Lamborghini. Další, explicitně pojmenovaný, je i starý dobrý koncern Agrofert. Jde o spojení více podniků, tzv. „koncernových podniků“, které se podřídí jednomu hlavnímu podniku. Slovník cizích slov od SPN ve vydání 1981 dodává, že k řízení může docházet na základě kontrolního balíku akcií, který je v držení této centrální firmy. Není tedy správné tvrzení slovníku Abz.cz, podle něhož jde o „sdružení podniků různých odvětví“ (2017). Přesná právní definice je ale skutečně trochu závislá na zemi, ve které se nacházíme, avšak na slovenské Wikipedii lze nalézt rozumný průřez. Zase německy se můžeme dočíst, že koncept koncernu jako právně ukotveného termínu pochází z Německa, i když první taková společnost se objevuje již v 15. století jako sdružení podniků v řízení Cosima Medicejského, významného bankéře Florencie.
Holding ‒ podle českého obchodního zákoníku a zákona o obchodních korporacích jde o synonymum slova koncern. Řídicí společnosti se pak říká „mateřská“. Snad bych jen připomněl že motivace pro vznik holdingů/koncernů je rozsáhlejší akumulace kapitálu. Pokud existuje spojující společnost, je pak snažší prostředky distribuovat tam, kde je potřeba, stejně jako je extrahovat z různých míst.
Syndikát ‒ obvykle používaný negativně ve spojení „drogový syndikát“. Toto označení nemusí být úplně špatně, protože jím označujeme opět jakési sdružení (respektive k tomu nutnou vzájemnou dohodu) osob, ale třeba i společností, korporací a jiných subjektů, které kooperují za společným tržním cílem. Ve prospěch tohoto cíle se subjekty mohou vzdát své obchodní samostatnosti. Pojem syndikátu však není na rozdíl od těch výše právně definován.
Konglomerát ‒ krom toho, že jde o pevnou sedimentovanou hrubozrnnou horninu z valounů větších než 2 mm („slepenec“), označuje se tak také koncern korporací, které původně podnikaly v nesouvisejících odvětvích. Příkladem je v současnosti General Electric, který pokrývá finance, zdravotnictví, infrastrukturu i média. U založení GE stál T. A. Edison, kdy šlo ještě pouze o koncern specializující se v elektrotechnice. Dalším příkladem je třeba korejský Samsung.
Kartel ‒ obdobně jako u syndikátu slýcháme o „drogových kartelech“. Zde je ale asi toto označení méně vhodné. Kartel („kartelová dohoda“) je dohoda mezi subjekty, která vede k přizpůsobení trhu zájmům těchto subjektů. V obecnějším významu jde o dohodu spolupráce, která však na úrovni monopolů může znamenat zásadní ovlivnění trhu, které mohou regulativní celky považovat za vymykající se mezím svobodného trhu a konkurence. Mechanismy kartelů (zajišťující jejich vlastní ziskovost či vyřazení konkurence) jsou různé ‒ cenová válka, netržní kontrola produkce, rozdělení si zákazníků nebo území trhu, bojkot konkurence a mnohé další…
Typický příklad kartelu byl Phoebus, který fungoval mezi roky 1924 a počátkem druhé světové války, firem AEI, Osram, Philips a GE, pod kterým se tyto společnosti dohodly, že budou vyrábět žárovky tak, že jejich životnost bude omezena na 1000 hodin. Příliš dlouho žijící žárovky, které se vyráběly do té doby, zákazníci nenakupovali dostatečně často, a každoročně tak těmto společnostem rychle klesal zisk. Tento kartel zisky zachránil, i když na druhou stranu šlo o první případ, později společností stále více tolerovaného, „plánovaného zastarávání“. Je pro mě však záhadou, proč donedávna, o více než půl století později, měly běžné žárovky ještě stále životnost jen 1000 hodin, i když už jsou vyráběny jinými společnostmi, tento kartel je dávno zapomenut a trh se mohl značně proměnit. Další učebnicový příklad kartelu je prý OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu), který má zásadní vliv na světový trh s ropou a ropnými produkty (2017: mimochodem ‒ víte, že nejvíc ropy na světě má Venezuela? a že největší odběratel ropy na světě je americká armáda?). Výše zmiňované drogové kartely byly označením dříve fakticky správným, protože ke kartelizaci trhu s kokainem skutečně v minulosti přechodně došlo. Jak dokládá Roberto Saviano, je nutno o těchto souvislostech uvažovat vzhledem k tomu, že kokain byl a stále je jedno z nejvýnosnějších odvětví. (Světová cena trhu s kokainem v současnosti přesahuje polovinu celého rozpočtu Evropské unie. [1] [2])
Pokračujme pojmy politickými… Mějte na paměti, že jsou zde vysvětleny jen ty, u kterých jsem zaznamenal v řeči lidí nějakou emoční stopu. Není zde ani zdaleka výčet všech možných uspořádání společnosti, pro který bych odkázal na specializovanou literaturu/web.
Autoritarismus/autoritářství ‒ nejobecnější kategorie, do které budou spadat prakticky všechny termíny níže – jakákoli organizace společnosti (třeba i netýkající se chodu státu), ve které hlavní slovo/moc má vybraný jedinec nebo nějaká privilegovaná skupina. [zkráceně: vláda když jakkoli není v rukou lidu]
Autokracie ‒ jako forma vlády je vládou v rukou jednoho člověka (vládce) či úzké skupiny, ta může být negativní i pozitivní. Hitler, Stalin (neoficiálně), Mao, Kim, ale třeba i Ludvík XIV. („Stát jsem já.“), to všechno byly osobnosti na vrcholu nějakého autokratického systému. Autokracie se považuje za opak demokracie. [zkráceně: vláda je v rukou co nejužší skupiny, opak demokracie]
Absolutismus ‒ Všimněte si koncovky -ismus. Ta nám říká, že nejde o systém vlády ale o ideologii, která nějaký systém může vyplodit. Ve svém obvyklém významu to je právě ideologie (spolu se snahou o její naplnění), která má vést k zúžení moci na co nejmenší okruh osob či jediného vládce, který pak není omezen žádným tělesem (ať např. sněmovnou nebo samotnými zákony). Často tedy může být autokracie naplněním absolutismu. Bez pojmu absolutismu se ale jinak v úplně obecné klasifikaci moderních režimů obejdeme, protože jej často používají historici navíc k označení konkrétních státních uspořádání minulosti, kde mimo panovníka s neomezenou mocí existovala výrazná centralizace a namakaná armáda spolu s dvorem a církví (absolutní monarchie 16. až 18. století). [smýšlení, že vládu „by měla mít co nejužší skupina“ a „měla by ještě k tomu centralizovat moc a hospodářství“]
Totalita ‒ to je když dovedeme autokracii do nejzazších mezí, tj. když ti, kteří mají v rukou moc, se snaží o co největší kontrolu všech oblastí života k obrazu svému (včetně ekonomiky), tedy neuznávají žádná omezení a mohou také podniknout veškerá opatření pro udržení takového stavu, mezi něž patří třeba uzavření hranic, nevolnictví či cenzura, kterým může vypomáhat policie, byrokracie apod. Když mluvíme o autoritarismu, často jej tím myslíme i takový (navíc k definici výše), ve kterém k rozvinutí totality ještě nedošlo (tzn. existuje nejvyšší autorita, která však nechává vývoj společnosti samostatný). Jak řekl Mussolini (1928): „Vše uvnitř státu, nic vně státu, nic proti státu.“ Jak se postupně modernizovaly metody ovládání mas, tak až v posledních pár stoletích začala být vůbec možná existence skutečných totalit. Absolutistické vlády starověku a středověku obvykle neměly dostatek účinných prostředků totalitní záměry realizovat, církve jim mohly v tomto úkolu pomoci, i tak je ale vhodné používat pojem totality spíše pro moderní vlády. [ti, co vládnou, se snaží vládnout všemu a všem]
Diktatura (diktátor) ‒ dát dohromady přesné rozdíly diktatury od konceptů výše už pro mě bylo obtížnější, protože řada slovníků (včetně Wiki) si v této rovině zoufale nesouhlasí. Díky knižnímu úryvku výše se ale můžeme dostat na stopu. Prvně je třeba zmínit, že tak jako u totality, jde o pojem, jehož význam se proměňoval v čase. Zatímco ve starověkém Římě se jako diktátor označoval do takto se nazývající funkce volený funkcionář, aby zastával úřad za výjimečných situací, dnes tak ve stále větší míře označujeme samovládce, který má efektivně (někdy i politickou cestou nabitou) úplnou moc, obdobně jako je tomu v autokracii. Obvykle však zároveň při tomto označení předpokládáme naplněné zneužití této moci ve spojení s utlačováním jeho konkurence. Často jako diktátory potom také označujeme vládce, kteří stáli v čele totalitních režimů moderní doby. [komplikovaný význam, obvykle negativní označení pro neomezeného vládce v moderních politických systémech]
Na tomto místě bych velmi rád doporučil Chaplinův film Diktátor, který je kvalitní od začátku do konce.
Tyranie/tyranida (tyran) ‒ zatímco diktátory znal starověký Řím, tyrany znalo starověké Řecko. Kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l. šlo o vládce některých měst, kteří k moci přišli nelegitimním způsobem za pomoci značné materiální podpory a přízně mas a ne na základě voleb či zavedených zákonů. Platón (~400 př. n. l.) je mezi prvními, který tento pojem využívá výhradně v negativním smyslu a s postupem času se pro nás tyrani stali neomezení vládci, kteří utlačují své poddané. V moderních poměrech je však označení tyran v podstatě zastaralé. Výraz „diktátor“ jej nahrazuje jen z části, protože ten se může k moci dostat legitimním způsobem.
Despocie/despotismus (despota) ‒ nakonec i despotismus je koncept, o kterém v různých obdobách uvažujeme již od starověku. Týkal se především říší mimo Řecko a Řím, ve kterých vládci, obdaření absolutní mocí zároveň upírali práva svým poddaným ve vztahu k nim (Egypt, Persie,…). Tento termín má skutečně již od počátku negativní konotaci. Upření práv navíc vyžaduje, aby byl vládce vybaven silnou armádou a svou zemi i svou vlastní osobu udržoval v neustálém napětí, jinak přijde k újmě on sám nebo se proti němu obrátí jeho okolí. Jde o krajní formu autoritářské vlády, oproti které například diktatura může zajišťovat práva svým občanům a tyranie je zase místně omezená. Výraz despotismus je anachronismem jen z části.
Oligarchie (oligarcha) ‒ vláda elity, tj. forma autokracie, ve které vládne skupina, vyznačující se jistou formou světského zajištění, ať už finančního, rodinného, vojenského, náboženského (teokracie obecně (např. starověký Egypt), hierokracie když vládu vykonává přímo duchovenstvo (např. Vatikán)) nebo třeba i vzdělanostního charakteru (o studentech gymnázií se také občas mluví jako o „elitě národa“). Pokud by nám například hypoteticky vládla uzavřená vláda akademiků, šlo by též o oligarchii, která by sama sebou přestala být ve chvíli, kdy by tito vládnoucí akademici spolupracovali (a o vládu se tak podělili) s širší elitou, např. všemi akademiky nebo celým lidem.
Plutokracie ‒ typ oligarchie, kde vládnou bohatí (obvykle finančně). Často se toto slovo používá pejorativně ve chvíli, kdy je mluvčí znepokojen se zneužíváním finančních prostředků, kterými může disponovat jeho volený zástupce.
Nacismus ‒ zkrácenina od ideologie Hitlerovy NSDAP ‒ „národní socialismus“. Paradoxně v dnešní době většina společnosti označuje neonacisty jako ultrapravicové i přesto, že nacismus je, když se na něj blíže podíváme z ekonomického hlediska, radikálně levicový ‒ podobně jako komunismus (také totiž vedl k centralismu, oponoval kapitalismu, snažil se o znárodnění monopolů a přerozdělování zisku, ale třeba i konfiskace půdy, což jsou body velmi podobné programu Komunistického manifestu). To, co je na nacismu pravicové, je jeho snaha o opozici komunismu a také zařazování lidí do hierarchie bez záruky rovných práv. Tato víra ve společnost založenou na nerovnosti mezi lidmi, dominanci silnějších (vůdců, národů) je vzdaluje od levice nejdále, jak může, protože původní motivací levice je pokoušení se o navození větší nepodmíněné spravedlnosti. (Na 2D škále pravice‒levice/autorita‒svoboda, která nahrazuje klasickou 1D škálu pravice‒levice, je nacismus ne ultrapravicový, nýbrž středově-ultraautoritativní systém.)
Fašismus ‒ bylo by zjednodušené o fašismu mluvit pouze jako o italské alternativě k nacismu, kterou vedl B. A. A. Mussolini se svou stranou PNF. Také je nesprávné (jako se to občas dělá) jednoduše zaměňovat fašismus a totalitu (byť fašistické režimy byly často totalitní). Je sice pravdou, že Italové byli první, kteří takto nazvanou politiku zastávali, v dnešní době se však již přijalo obecné rozšíření významu pojmu fašismu na veškerá podobná hnutí, přičemž mnozí potom považují německý nacismus pouze za jednu možnou podobu obecněji redefinovaného fašismu. A co je takovýto obecný fašismus? Řečeno negací jde ve svých hlavních charakteristikách o antiliberalismus + antikomunismus + antikonzervatismus. Přesněji jde o takovou ideologii skupiny/národa, která uznává jeho vlastní nadřazenost jiným (nacismus na rozdíl od italského fašismu šel k tomu hodně i do rasových rozdílů), snaha o vlastní obrodu a „vyléčení“, hierarchičnost s vůdcem na vrchu a podřízením se jeho vůli spolu s organizací společnosti do skupin, jejichž zájem je vždy nadřazený individuálovi.
Hegemonie (hegemon) ‒ Toto poslední slovo úplně nezapadá mezi ostatní. Týká se mezinárodních vztahů a označuje nadvládu jednoho státu nad jiným (ve starověkém Řecku nadvládu jednoho městského státu nad jiným). Ve chvíli, kdy některý stát disponuje dostatkem prostředků k vojenskému vítězství nad ostatními, exportuje svou ideologii a má zásadní vliv na celkový trh včetně vlastní produkce, je považován za hegemona. Někteří považují po pádu SSSR za skutečně úspěšné hegemony moderní doby USA a potom možná i Čínu.
Co jsme v seznamu ještě opomněli vysvětlit: skupina (obvykle v cizojazyčných názvech společností jako „group“, např. ČEZ group, CPP group…), konsorcium, kondominium, oligopol, autarkie, aristokracie, komunismus, socialismus, populismus.
Extra-věda 