Při pročítání knih, které mě nějak zaujaly, jsem se konečně po řadě let dostal k tomuhle kousku. Jde o silně spekulativní futurologickou projekci z doby počínající jaderné hrozby, díky které však můžeme nahlédnout do myšlenek, z nichž pravděpodobně vycházela svérázná osobnost Jacqua Fresca a potažmo částečně i ideový základ pro do dnešní doby fungující Venus Project. V tomto článku prezentuji nejen recenzi, ale místy také vlastní názory, kterými podkládám své hodnocení.
Kniha je v současnosti volně šiřitelná, a tak si ji můžete přečíst či stáhnout v originální angličtině například na Internet Archivu. Patří mezi středně dlouhé knihy, které by ve standardním A5 mohly zabrat do 200 stran. Smyslem tohoto článku je uvést určitou abstrakci jejích předložených myšlenek a vytvořit co nejvíce zestručnělou kostru jejího poselství za současné prezentace mého vlastního názoru. Může tak pomoci například zájemcům, kteří se okrajově setkali s organizací The Venus Project či s ní původně spjatým hnutím Zeitgeist (vzniklým v roce 2008), které se od projektu Venus roku 2011 odštěpilo a pojalo práci na vizi možné lepší budoucnosti po svém. [1] V současnosti nejsem s těmito společnostmi nijak spjat, avšak už od střední školy sleduji jejich aktivity a snažím se zařadit si je do určitého kontextu a vyhodnotit jejich skutečný příspěvek.
V článku se proto budu soustředit především na to, co kniha znamená pro porozumění Jacquovi Frescovi, zakladateli projektu Venus (90. léta doteď) a také společnosti Sociocyberneering, Inc., která mu předcházela (formální existence 1971–1990 dle [2]), a to navzdory tomu, že má kniha dva autory. Druhým je Kenneth Keyes (živ 1921–1995), který, i když málo známý dnes, byl ve svých pozdějších letech velmi prodávaným autorem literatury osobního rozvoje, která měla nakonec svůj velký překryv s New Age. Svou jedinečnou osobní zkušeností došel k jistému vnitřnímu poznání a samozřejmě své „metodě“ šťastnějšího života, jejíž šíření spojil s tvorbou praktikujících komunit. Tato kniha pochází z doby před začátkem této jeho finální osobní cesty, a to v posledních letech jeho podnikání s nemovitostmi, kdy už se s Frescem znal delší dobu. Oba dva filosoficky velmi spojovala postava Alfreda Korzybského. [3]
Celkový pohled
Kniha je rozdělena na tři části, přičemž ta první, Things that shape our future (co formuje naší budoucnost), je rozsáhlá podobně k druhé: A Projection of our future (projekce naší budoucnosti). Nakonec třetí část, ke knize stejnojmenná: Looking forward (výhled kupředu) zabírá poslední 4 % textu a slouží jen jako závěr, který čtenáře zanechává v očekávání a připravenosti na proměny, které naší společnost čekají, a pro které mohla kniha nabídnout určitý postoj. Soustřeďme se tedy na první dvě části.
Autoři si v první třetině knihy ukousli velké sousto, pokud jde o poskytnutí přehledu důležitých problémů tehdejší (konec 60. let), především americké společnosti, které jsou pak generalizovány i na jejich výskyt ve světě a obecně v lidských dějinách. Bylo pro mě v něčem zklamáním, že jsem už na začátku mohl nabýt dojmu, že jde o práci více ideologickou než vědeckou, navíc cílenou pro laickou veřejnost. Autoři již přicházeli k látce s vlastním hodnotovým systémem a jeho optikou také na problémy nahlíželi. V závěru článku se dostaneme k tomu, co to znamená pro celkový účel, s jakým mohla být kniha napsána, avšak stále netvrdím, že nešlo o čtení zajímavé, jen je třeba ho brát s určitou rezervou. V další sekci článku se právě podíváme blíže na slabé a silné stránky první části.
Je možná škoda, že v poslední době známější Frescova kniha The Best that Money Can’t Buy (2002) (poslední Designing the Future (2007) jsem se zatím neměl možnost dotknout) neobsahuje navzdory své délce podobně systematicky vedený výklad o vlivu stanovení si počátečního hodnotového systému na celou představu možného světa budoucnosti, jaký jsem našel zde – výklad, který je v díle z mého pohledu tím nejužitečnějším. Přesto může ukazovat na některá nedokončená místa obvykle předkládané moderní verze Frescovy ideologie (a z ní plynoucích projektů), protože zatímco zmiňovaný myšlenkový postup (od hodnot k vizím) vedl v knize z 69. roku k provokativní a nové vizi (kterou budeme více rozebírat v dalších řádcích), dílo pozdější ji principiálně příliš nevylepšuje; pouze rozšiřuje. To znamená, že pro podobnost mezi starou a novou vizí můžeme nalezením nedostatků a rozporů v hodnotovém systému té staré zároveň rozvažovat moderní verzi projektu Venus.
Poučení z první části
Ta začíná jednoduše podaným připomenutím vývoje lidské společnosti od pravěku až do moderní kapitalističtější doby. Pozastavuje se nad důležitými otázkami vzniku abecedního písma (které souvisí především se semitskými národy) a také složitých, zdánlivě moderních lidských organizací (dělba práce ve městě/civilizaci, peníze, půjčky s přehnanými úroky a jejich splácení, chození dětí do školy[Pozn. 1]), které se objevovaly v Mezopotámii už 2000 let před naším letopočtem. Narážíme však i na nepřesnosti. V knize se například nesprávně uvádí, že kovové mince se používaly už 3 tisíce let před naším letopočtem, avšak ve skutečnosti v případě Sumeru šlo tehdy spíše o jiné vážené kusy kovu a vzácných materiálů ve funkci peněz (vedle ječmene), a to téměř až do konce doby bronzové. Další nepřesností může být tvrzení, na které jsem narazil i v modernějších novinových článcích, že v takto dávných dobách nacházíme v principu první akciové společnosti. To je přinejmenším přehnané, protože monografie na tohle téma poskytují obrázek spíše rodinných podniků/domácností, které sice mohly zaměstnávat stovky lidí, nést své obchodní jméno a profesionální kulturu, spravovat velký majetek a být ovládány rovnocenně celou zakládající rodinou (ostatně z toho se také obchodní partneři například oslovovali jako sourozenci), avšak na koncept obchodovatelných akcií bylo ještě brzo, natož na omezené ručení a korporátnost, které jako velké výdobytky pro novověk začínají zhruba až od 17. století. [4] [5] Při takových nepřesnostech, kterých se v této části vyskytuje více, působí text dojmem, že byl psán často z paměti bez kontroly v pramenech, což je škoda, protože co do struktury je jinak skvělé rozsáhlé téma světových dějin podávat stručně a jen ve vztahu k tomu, co nás zajímá právě tak, jako bylo v knize nejspíše záměrem.
Opakování historie bylo pro autory důležité proto, aby bylo ukázáno, jak dlouho tu s námi jsou mnohé společenské problémy. Ty jsou následně vyjmenovány v úctyhodném počtu a cením si mnohých zmínek. Mezi nimi například poutavé je shrnutí nezdravých trendů v tehdy moderních amerických domácnostech, kde žena je tažená mnoha směry, velmi vytížená (nejen) domácností a silně posuzována ve své roli manželky, zatímco muž musí v nenaplňující práci jako živitel rodiny trávit většinu ze svých nejlepších let. Děti jsou přitom často (a to je doteď stále smutným faktem) poznamenány rozvody. To vše je alespoň dokumentováno citáty známých osobností pracujících v příslušných oblastech s takto strádajícími lidmi.
I zde se však můžeme s odstupem času dívat na některé problémy již trochu jinou optikou a uvědomit si odlišného ducha doby. S podivem jsem v knize nenašel žádné zmínky o tehdy odvíjejících se katastrofách komunistických režimů, avšak to můžeme nejspíše pominout pro tehdejší obecnou neinformovanost západních médií na toto téma (ostatně i Souostroví Gulag vychází až v roce 1973). Zrovna tak je zde zastoupeno staré panikářství ohledně rizika přelidnění planety, které tehdy bylo pochopitelné, vzhledem ke konvexnosti nárůstu světové populace. Dnes je však už pohled jiný, protože se vývoj už před delší dobou překlopil v jasně konkávní.
Abych nebyl jen kritický, můžeme přistoupit k (z mého pohledu) nejcennější myšlence knihy, a tou je pojetí projektované budoucnosti lidstva jakožto důsledku součinnosti 3 základních faktorů: A) jeho technologických možností, B) způsobů uvažování, resp. dosahování cílů dané kultury a především C) jejího hodnotového systému. Hodnoty jsou chápány ve své konkrétní uvědomělé realizaci v podobě různých záměrů (nikoli psychoanalyticky). To nám umožnuje mluvit o problémech společnosti jako o důsledcích rozporů mezi různými hodnotami, do kterých nás naše kultura vede. Při tom všem se zmíněné 3 faktory vzájemně ovlivňují: přítomnost technologie (např. peněz) je základem pro některé naše hodnoty (např. mít hodně peněz), avšak za podmínky příznivých myšlenkových metod (např. odkoukám, že se někdo má dobře, když má peníze a budu považovat za smysluplné, že by to fungovalo i pro mě – zhruba řečeno)). Navíc mnohé hodnoty, které řídí naše chování, si neuvědomujeme, což ztěžuje analýzu. Hodnoty také ideálně posuzujeme celospolečensky, protože zájem jedné skupiny zaútočit na jinou nemusí být v rozporu s jinými jejími hodnotami (pokud to není proti její morálce a budoucnosti) a zrovna tak ta, na kterou je útočeno, si to nemusí zasloužit a nemusí tomu mít jak zabránit, a přitom to pro ni je problém.
Uvedená součinnost tří různých faktorů pro mě byla zajímavá i proto, že sám jsem s postupem čas také došel k trochu obecnější analýze a rozdělení vlivů společnosti na obdobnou vnitřně provázanou trojici: priority/hodnoty + stanoviska/názory + činy. Frescův systém je v tomto obsažen tak, že způsoby myšlení jsou přímo spjaty s přijatými názory (třeba na řešení nějakého problému) a k tomu technologie spadají pod činy v podobě postupného navyšování repertoáru, jak mohou jednotlivci a organizace působit na sebe a své okolí.[Pozn. 2] Více ale budu možná o porozumnění vlivů na společnost psát v budoucnu.
To nejdůležitější, co si z výše uvedeného můžeme odnést, je primárnost hodnot, a to s poznámkou: existuje určitá volnost v jejich předurčení. Proto mohou často velmi odlišně vypadat různé společnosti, i když mají obdobné technologie (pomineme-li otázku soukromého vlastnictví prostředků cizího původu). Tohle kniha konstatuje připomenutím, že se mnohá díla futurologie či vědecké fikce nezabývají ani tak otázkou vývoje hodnot společnosti a obecně systému motivací budoucího člověka, jako spíše výhradně technickou stránkou života (jako kdyby člověk budoucnosti myslel stejně jako my, jen měl k tomu trochu lepší vynálezy). Na jednu stranu to je rozumné, protože bychom mohli strávit těžkou chvíli se s postavami z budoucnosti ztotožnit vzhledem k jejich velmi odlišné výchově a kultuře.
Na tomto místě bych rád nekriticky ocenil, že autoři k tématu obtížného odhadnutí budoucnosti citovali např. A. C. Clarka, autora sci-fi, Rogera Bacona, středověkého anglického filosofa a mnicha, který se v předpovědi budoucnosti zázračně strefil, anebo třeba George Gallupa, klasika výzkumu veřejného mínění, díky čemuž jsem objevil nejspíše mnohým méně známý fakt, že byl také mnohostrannou osobností, taktéž se zabývající adaptací společnosti na budoucí změny a jak jí poskytnout podmínky pro kreativitu. [6] Několik hezkých odstavců se taktéž věnovalo počátku historie počítačů od prvního počítadla po prvotní automatizaci 60. let.
Poučení o projekci budoucnosti
Kniha čtenáře dále informuje o počínajících trendech, které dohromady mohou vést k optimistickému výhledu ekonomiky světa bez nedostatku. Takové podmínky mají být pak základem pro snazší adopci zdravějšího systému hodnot, který má společnost vědeckou metodikou, konsenzem a sociálním inženýrstvím v praxi dále zpřesňovat.
Co však těmi trendy má být? Ve své době se vycházelo ze dvou pilířů: 1) lety do kosmu, 2) vývoj počítačů a umělé inteligence. Autoři v případě druhého předvídali brzkou, tzv. kybernetizaci průmyslu. V tomto kontextu jinak málo používané slovo „kybernetizace“ (cybernation) znamená nahrazení vedoucích výroby stroji, tzn. k již probíhající „automatizaci“, kdy jsou nahrazováni lidští dělníci, bychom mohli lidský faktor odstranit i z pozic vedení a plánování. Jde o jeden z aspektů ideálu celkové automatizace (i státního aparátu) ve smyslu: „stroj jako nástroj člověka; stroj všude tam, kde člověk chybuje, či si nepřeje být“. Fresco byl v tomto případě robooptimista a často zmiňoval ilustrativní příklad pilota v letadle, který musí spoléhat na řadu přístrojů a srovnatelně dobře jako on umí letadlo ve vzduchu udržet i pokročilý autopilot – přitom takovouto automatizaci schvalujeme, i když bere lidským navigátorům a inženýrům práci (dokonce nedemokratickým způsobem). Dovedeno do důsledků můžeme většinu otázek jak státního hospodářství, tak sociálního uspořádání (urbanismu) převést na kvantitativní úlohy parametrizované naším žebříčkem priorit/hodnot. Automat pak může doporučovat ideální (nebo alespoň dost dobré) strategie na základě posouzení astronomického množství vztahů mezi proměnnými světa, a to bez omezení na geografické hranice či kognitivní zkreslení.
S kybernetizací měl také pokračovat 3) pilíř nevyhnutelného rozšiřování a vzájemného vzdalování různých vědeckých oborů. Se zvyšováním komplexity společnosti je stále méně politiků (ale i vlivných podnikatelů), kteří by byli dostatečně znalí různých oblastí a problémů společnosti na to, aby je mohli kompetentně řešit. Vědci se také propadají hlouběji a hlouběji do svých témat a je pro ně mnohdy obtížné jich dobře pokrýt více. Všeobecný přehled se stává v době zastarávajícího školství stále více ceněnou komoditou. Novou elitou se pak mají stát renesanční lidé, generalisté, ve spolupráci s počítači, překlenujícími zmíněné informační propasti. Jejich řešení pak mohou transformovat politiku a umožnit fungování kybernetizované společnosti.
Podle mého názoru jsme ve všech třech pilířích ve skutečném světě došli k uvědomění, že se takové pozitivní změny nerealizují dostatečně souběžně a rychle, ba co více – ani předvídatelně a izolovaně od změn jiného rázu. Připomeňme, že velký optimismus ve 20. století na obou stranách železné opony, který věřil v brzké dobytí dalších planet Sluneční soustavy a realizaci mnohých kosmických futuristických vizí, byl do velké míry vedlejším produktem technických pokroků ve zbrojení v rámci Studené války. Jakmile opadla hrozba vnějšího nepřítele, opadla tak i silná motivace soustředit se na jiné než domácí problémy. [7] Pokud jde o počítače, tak brzké nastolení platnosti Moorova zákona růstu výpočetních prostředků zajistilo, že na jednu stranu se naše počítače svým výkonem sice vymykají představivosti většiny autorů fikce dané doby, ale na druhou stranu – umělá inteligence skýtá mnohem obtížnější problém. Způsob, kterým se ve světě jako lidé (a vůbec všichni živočichové) orientujeme a jsme schopni pro své účely rozlišovat objekty kolem nás, není ani zdaleka lehko reprodukovatelný umělým systémem a až vybaveni obrovským arzenálem jak umělých neuronových sítí, tak algoritmů, se nám v dnešní době daří některé schopnosti lidského mozku jen po částech napodobovat. To znamená, že může trvat i desítky let, než budeme mít skutečně víceúčelový systém umělé inteligence, schopný radit lidským jazykem a obdařený lidskou všímavostí pro překážky v reálném světě i jejich řešení. Do té doby půjde o drahé systémy zúženého použití, vyžadující velkou údržbu a lidské překladatele.
Nakonec také zmíněné vzájemné vzdalování oborů nemá zatím následky, které jsme v knize předpokládali. Neaktuálnost výuky většiny škol nebo i nedostatek všestranně kompetentních jedinců jsou stále současné a prohlubující se problémy. Působí zde však navíc dvě síly, které provádějí historický vývoj trochu (i vůči knize) nečekanou cestou. První je dříve netušená míra globalismu: oslabení hranic mezi východem a západem, zrychlení trhů, dálkové dopravy, ale také rozvoj osobních počítačů a internetu… To vše přináší obrovské bohatství celkovému světovému účtu a stále více lidem pomalu ale jistě přibližuje někdy až zbytečně velký výběr jak zboží a služeb, tak zdrojů informací. Výběr je tak velký, že mnozí z nás postrádají znalosti či zkušenosti, jak se v něm zorientovat pro svůj maximální prospěch, nenechat se zmýlit špatnými informacemi, ale i vůbec hledat, co je důležité. V rozvinutých zemích se v plné míře ukazuje, že jakmile mají lidé zdánlivě vše k dispozici, ani toho nevyužijí, protože pro to nemají motivaci. Můžeme být vzdělanější, ale stále nejsme – v kapse nosíme přístup k vědění lidstva, ale ještě to podstatné pro náš život často nevíme apod. Na druhou stranu ale opravdu odpadají některé překážky mezinárodní spolupráci a mezioborové komunikaci. Pro kohokoli z jakéhokoli oboru je mnohem snazší se nyní dostat k informacím i kontaktům z druhé strany a mimořádně všestranní jedinci mají mnohem více prostředků než dříve ke svému rozvoji (i když někdy bohužel i více rozptýlení, ale o tom více v jiných článcích). Druhá velká síla, která trochu oslabila v knize nastolený problém nekompetentnosti v politice, je velká setrvačnost institucí ve formálních demokraciích. Voliči popravdě stále nejsou dostatečně nespokojeni se svými volenými zástupci (resp. možná svou frustraci nedávají tolik najevo) na to, aby celou volební hru příliš inovovali, a to snad i protože sami jsou často její součástí a velmi mnoho pro to kompetentních lidí se podílí (a přiznejme si, často i dobře a s dobrým úmyslem) na rozhodování v institucích kolem nás, v každém městě, magistrátu, či parlamentu. Pro společnost je stále důležitější morálka než kompetence, a tak téměř nikdy nevidíme, že by byl politik odvolán z funkce pro svou neznalost problematiky, nýbrž spíše pro zradu proti důvěře lidu.
Za takových podmínek je však podle mě stále nemalá možnost mít na dění prospěšný vliv i z pozice (v knize propagovaného) odborníka, a tou je z mého pohledu (nejen) osvěta. I ten nejschopnější a nejznalejší politik se podílí často na rozhodnutích o věcech, kterým nerozumí, nebo na ně nemá dokonale rozmyšlený názor. Stačí se podívat na program jakéhokoli jednání parlamentu a uvědomíte si, že není možné o všem hlasovat bez přípravy s plným přesvědčením, protože to prostě nemůžete stíhat sledovat. Rozhodnutí musí být často připravena předem pro to, aby byla v hlasování jen ratifikována. Na půdě každé politické instituce se děje divoký závod mezi novými návrhy k hlasování, a přípravou na hlasování a každý poslanec či senátor by za sebou měl mít v ideálním případě dobrou podporu asistentů a odborníků, kteří jeho rozhodnutí podloží. To znamená: politik potřebuje často poradit, a to i čistě z technické nutnosti. Pokud umí poradit a podaří se mu přesvěčit pro dobrou myšlenku, není často závažný důvod, proč by i představitelé zastupitelské většinové demokracie neposlechli renesančně vzdělaného vědce. Mám totiž pocit, že v nastolené kolizi politika vs. široká odbornost, je často na vině i sama nedostatečně komunikativní odbornost a zdaleka ne jen politika.
Ale zpět ke knize… Výhled do budoucnosti založený na, jak jsme již zmínili, nějakém hodnotovém systému v součinnosti s budoucími technologiemi a způsobem myšlení, je v druhé části knihy podán především výpravnou formou. Autoři chtěli v knize vytvořit podrobnější představu funkční společnosti budoucnosti a pro to si zvolili vyprávět krátký úsek ze života partnerů Scotta, vědce medicíny a Helly, vědkyně lidských vztahů. V jejich světě, světě hypotetického pokročilého 21. století, si společnost zvolila takový systém hodnot, který upřednostňuje svobodu jednotlivců, kvalitu jejich života a prožitků (včetně potřebné ekonomické hojnosti), vzájemnou komunikaci a vnímavost, a nakonec schopnost příjmat nové výzvy a neustrnout jak ve svých názorech, tak v omezení dosavadních zkušeností a znalostí. Na více místech se tento (jinde podrobněji rozepsaný) systém, označuje známou frází americké Deklarace nezávislosti, která mimo jiného vymezuje některá nezcizitelná práva člověka: „Život, svoboda a následování vlastního štěstí“ (Life, Liberty and the pursuit of Happiness). Můžeme polemizovat o tom, zda jsou uvedené hodnoty zvoleny bezrozporně. Hodnotové spory totiž mají, jak už jsme zmínili dříve, vést ke společenským problémům, a podle mého názoru se stále dají nalézt i v tomto případě. I když spory opomineme, dílo se až nebezpečně hluboko pouští do věcí, které se dnes již zdají zdaleka ne tak jednoduché jako dříve. Hranice mezi utopií a dystopií (ve smyslu Huxleyho Konce civilizace) se stává tenkou. Jmenujme některá spekulativní tvrzení plynoucí z textu, jejichž domnělé důsledky tvoří kulisy příběhu a které by samy vydaly na spoustu dalšího ověřování:
- Idealizací podmínek, mírnou genetickou manipulací a relaxací má být pro daného jedince možné dlouhodobě zefektivnit a zkrátit spánek (při stejném účinku) na maximálně dvě hodiny denně.
- Společnost by mohla dobře fungovat, i když by se děti nerodily matkám a byly vychovány kybernetizovanými systémy, bez vazby na pevně dané rodiče (celá společnost se podílí na výchově, rodina nemusí být omezená).
- Žádná matka by nechtěla procházet přirozeným porodem.
- Osobní vlastnictví může být minimalizáno (a následně někdy i považováno za „barbarské“) tím, že by nebylo potřeba – všechny potřeby by byly zakomponovány do prostředí a dostupné kdekoli. Vlastnictví je dílem nedostatku. (Zde mohu rovnou říct, že problém je podle mě v tom, že autoři naprosto přehlédli přesun vlastnictví od hmotných k duševním statkům a že vlastnictví může být také spojeno s důležitým, pozitivním citem pro zodpovědnost.)
- Zákony a soudy nejsou potřeba, pokud jsou lidé naplnění a uvědomělí. Šťastní, naplnění lidé neplodí zločiny. (z kap. The Achievement of Liberty)
- Méně stresu a nároků od společnosti má obecně vést ne k lenosti, nýbrž k větší motivaci a zájmu o vše, a to především v případě dětí.
- Vstříc přirozené zvědavosti dětí je možné navrhnout takové prostředí, ve kterém se děti díky ní naučí vše základní samy a samy si také osvojí hledat odpovědi na vlastní otázky. Dítě může být prý svým nejlepším učitelem. Dodatečné vzdělávací zásahy jiných lidí mohou proces jen zpomalovat. Korekce, napomínání a usměrňování dětí může vést ke zbytečné závislosti na vnějším hodnocení a uznání (namísto vlastního poučení a pozornosti).
- Společnost si může zachovat vysokou produktivitu a kvalitu života, i když nikdo nemá motivaci pracovat pro peníze či jinou osobní odměnu.
Protože s výše uvedenými tvrzeními tedy jen tak nesouhlasím, ztěžovaly mi čtení textu a sám bych je nepoužil ani jako nástroje při psaní vlastní fikce. Mnohem více mi znějí jako dozvuky budovatelských techno-optimistických nálad první poloviny 20. století, kdy byla například eugenika ještě hodně in, i když není v knize nijak zmíněna (navzdory tomu, že by k ní uvažovaná fiktivní společnost naprosto běžně sahala, a mohla tak založit velkou vnitřní nestabilitu). Z těchto důvodů mi příběh Scotta a Helly přijde poněkud naivní a i přes bohatost nápadů je méně přínosný než první část knihy.
Závěr
Abychom vše shrnuli v pár větách: autoři se pokusili ukázat, jakým problémům současný svět čelí a jaké toho jsou některé příčiny. Tohoto negativního obrázku poté využili pro posílení kontrastu s možnou lepší budoucností, kterou zakotvili v systému hodnot sice odlišném od hodnot současné společnosti, ale zároveň bez jakékoli záruky, že se k ní blížíme. Některé naděje pro představený svět se dnes zdají dokonce vzdálenější než dříve. Nejužitečnější tak z knihy zůstávají provokativní nápady, které mohou vést k dalšímu studiu, spolu s metodou třífaktorové analýzy společnosti.
To mě přivádí k celkovému dojmu z knihy, která vskutku chce provokovat. Jde o ideologické dílo, které bez podrobných citací (s občasnými nepřesnostmi) širokou veřejnost vychovává k připravenosti na nevídanou budoucnost plnou (z dnešního pohledu) skandálních kulturních odlišností. Vyprávění je podle mého názoru po sociální stránce spíše nerealistické a toleruji jej především jako fanoušek sci-fi, i když přednost bych v tomto oboru dal spíše vědecké práci. Je však samozřejmě pravda, že po vědecko-technické stránce je zde spousta realizovatelných konceptů ještě se současným poznáním, což byla i snaha autorů obsáhnout.
„We are now at a point where we must educate our children in what no one knew yesterday, and prepare our schools for what no one knows yet.“ –Margaret Mead (nejpozději 1994)
Jak tedy tato kniha přispěla mému porozumění Venus Projectu? Mnohé inspirativní stavební koncepty, na kterých Fresco jako architekt pracoval a dále o nich mluvil v rámci TVP se vyskytují už v této knize. Zrovna tak neotřesitelné přesvědčení o vědeckém a technokratickém řešení problémů ve společnosti jak rázu technického, tak společenského v projektu Venus přetrvává. Rozhodně bych však odradil od zveličení významu knihy jakožto popisu možného stavu, přes který má vést projekt Venus. Bylo by laciným útokem na dílo autorů, pokud by někdo interpretoval v knize popsaný svět jako technologickou totalitu a na základě toho ji chtěl využít jako doklad domnělé „šílenosti“ předkládaných ideí projektu Venus. I s tímto přístupem jsem se u kritiků Fresca setkal.
Tato recenze měla mj. za účel napomoci diskuzi na téma společenských uspořádání. Pokud vás toto téma či zmíněná společenská hnutí zajímají, budu samozřejmě rád za vaše podněty a myšlenky, které mohou vést k zajímavé diskusi pod článkem.
P.S.: Pokud ho náhodou najdete, dělal jsem povídání o knize i na Studijním večeru CPS (YT kanál), který byl původním impulzem pro tuto recenzi. Zde je záznam na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=vp3CT0WC9Kk. Kvůli dostupnému času v něm zazněla jen malá část informací oproti tomuto článku a vzhledem k tehdejší kvalitě mých mluvidel (když už) doporučuji video pouštět jedině řádně vychlazené a alespoň na rychlost 1,25.
Některé zdroje
[1] KALETA, Jan. Budoucnost svobodná a společná: Spor The Zeitgeist Movement a Freedomain Radio jako konflikt vědeckých paradigmat [Elektronická verze]. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, Katedra historické sociologie, 2016. Diplomová práce. url:https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/81108/120225929.pdf
[2] Division of Corporations, an official State of Florida website, link.
[3] YATES, Shaun. Crime, criminality & social revolution [Archivovaná elektronická verze]. University of Central Lancashire, 2014. Diplomová práce. url:https://web.archive.org/web/20171115224126/https://core.ac.uk/download/pdf/20544681.pdf
[4] SILVER, Morris. Economic Structures of Antiquity. Westport, Londýn: Greenwood Press, 1995.
[5] RENGER, Johannes. On Economic Structures in Ancient Mesopotamia: Part One. Orientalia, NOVA SERIES, 1994, 63(3), 157–208. url:https://www.jstor.org/stable/43076166.
[6] DOKTOROV, B. Z. George Gallup: Biography and Destiny. Moskva, 2011.
[7] řečnicky, umělecky zajímavě podáno Tysonem: https://www.youtube.com/watch?v=CbIZU8cQWXc
[Pozn. 1] O tohle bych se rád podělil: při kontrole v jiné literatuře jsem narazil třeba na krásný překlad jedné 4 tisíce let staré sumerské hliněné tabulky, kde se pravděpodobně jeden mladý písař-adept (nebo jak se jim tehdy říkalo: syn domu tabulek) vypisuje ze svých zážitků z učení. Nedaří se mu uspokojit jeho učitele a ten ho pořádně zpráská rákoskou. Protože by si ho však žák rád udržel, požádá svého otce, aby učitele přijal u nich doma a zahrnul ho dary (aby si to u něj vyžehlil). Jak to dopadne, se můžete anglicky dočíst například zde: https://chnm.gmu.edu/cyh/primary-sources/408.
[Pozn. 2] Samozřejmě repertoár z druhé strany také ubývá, protože se některé technologie stávají zastaralé a nakonec opět nejsou lidem dostupné, a to ani skrze trh.
Extra-věda 