Skvělý DJ Akira the Don přinesl již mnoho ve svém projektu Meaningwave a tuto zimu mimo jiného hudebně zpracoval vyprávění příběhu Man and the Birds (Muž a ptáci), jak jej podal Paul Harvey v americkém rádiu, snad v roce 1965. Příběh mi posloužil jako další krok k porozumění víře a je také krásným připomenutím toho, co vlastně o Vánocích oslavujeme, o čem se zpívá v koledách. V tomto článku bych se s Vámi rád o příběh podělil v překladu, který jsem připravil do češtiny. Sepsal jsem jej podle této namluvené verze, která se jen v jednotlivých slovech liší od často sdílené textové předlohy, o které Paul tvrdil, že se mu nepodařilo dohledat autora.
Ne, muž, o kterém bych nyní rád vyprávěl, nebyl rozhodně nikdy žádným lakomcem. Naopak byl vždy mužem laskavým, slušným, docela dobrým… Velkorysým pro svou rodinu a spolehlivý v každém závazku s ostatními lidmi. Nikdy se ale nedovedl přenést přes všechno to povídání o Vtělení, které věřící vždy vyhlašují na Štedrý večer. Prostě mu to nedávalo smysl. Byl příliš upřímným, než aby předstíral opak. Nemohl strávit svědectví o Ježíši; o Bohu, který měl přijít na svět jako člověk.
Vzkázal své ženě: „Je mi to moc líto, asi vás nepotěším, ale letos na Štedrý večer s vámi do kostela nepůjdu.“ Dodal, že by si přišel jako pokrytec a mnohem radši by zůstal tady doma a čekal na ně zde. A tak, zatímco se ostatní vydali na půlnoční mši, on zůstal.
Krátce nato, co rodina odjela autem, se začal snášet sníh. U okna pozoroval jeho stále houstnoucí přívaly, poté se odebral na křeslo ke svému krbu a zahleděl se do novin. Jen po pár minutách jej ze čtení vytrhlo jakési žuchnutí.
…a potom další.
…a ještě jedno.
Nejdřív si pomyslel, že někdo určitě na okno obývacího pokoje hází sněhovými koulemi. Když se ale vyběhl podívat ven ze vchodových dveří, nenašel nikoho jiného než pod okny schoulené hejno ptáků, prochladlé od sněhu. Smršť je sem musela zanést a v zoufalé snaze najít úkryt se nejspíš pokusili proletět jeho širokým oknem. To musel být ten zvuk.
Nicméně nedokázal tam ty ubohé tvorečky nechat jen tak ležet a zmrznout a vzpomněl si na stodolu, kde děti ustájily svého poníka. Ta by mohla hejnu poskytnout přístřešek. Jen je potřeba, aby se mu ptáky do ní podařilo nasměrovat.
Rychle si nasadil galoše a kabát, došlapal vysokým sněhem ke stodole a doširoka otevřel vrata. Uvnitř rozsvítil, aby viděli cestu dovnitř.
Ale ptáci dovnitř neletěli.
Zamyslel se. Co může dělat dál? Napadlo ho, že potravou by je mohl nalákat dovnitř. Pospíšil zpátky do domu, aby nasbíral a donesl nějaké drobky od chleba a rozházel je po sněhu. Vytvořil z drobků celou cestičku až do žlutě osvětleného, dokořán otevřeného vchodu do stodoly. Ale k jeho úděsu, ptáci si drobků vůbec nevšímali!
Hejno se jen dál plácalo bezradně ve sněhu. Pokusil se je tedy chytit, ale to se mu nedařilo. Zkusil je do stodoly i nahnat přecházením a máváním rukama, ale místo toho se jen rozptýlili do všech směrů. Do všech kromě vyhřáté a zářící stodoly.
A tehdy pochopil, že se ho bojí. Jsou z něj vystrašení! Pro ně jsem určitě jen podivný a děsivý tvor, říkal si pro sebe. Kdyby se jim jen dalo nějak sdělit, že mi mohou věřit. Že se jim nesnažím ublížit, nýbrž pomoct, ale jak?
Každý pohyb, který udělal je jen dál plašil a mátl. Nebylo možné je kamkoli vést nebo někam nahnat, protože se ho báli.
„Kéž bych se teď mohl stát ptákem,“ pomyslel si, „Kdybych se jen mohl stát také ptákem, mohl bych s nimi mluvit jejich jazykem a říct jim, že se nemusí bát. Pak bych jim mohl ukázat cestu do tepla, do bezpečí…“
„…ale pak bych se musel stát jedním z nich, že?
…aby mohli vidět, slyšet a pochopit.“
***
V tu chvíli se v kostele rozezněly zvony. Zvuk dolehl i s větrem k jeho uším. Tak tam stál a zaposlouchal se do melodie – Adeste Fideles – vyzvánějící radostné poselství Vánoc.
A poklekl do sněhu.
Extra-věda 